Boryka z.s.

V 19- ti letech se mě stal úraz páteře 3-4krční obratel po skoku do vody. Skákal jsem na známém místě jako každý rok,ten den to mohl být asi 15.skok,ale prudce sem narazil na dno a nemohl jsem se hnout, zůstal jsem pod vodou a za nějaký čas mě kamarád vytáhl.Odvezli mě do Hradiště do nemocnice, tam si na operaci netroufli, tak mě převezli bez zafixovaného krku do Brna -Bohunic.Vůbec jsem nechápal co se děje,proč se nemůžu hýbat, říkal jsem, že nám za 14 dnů začíná letní příprava hokeje, že ji potřebuji stihnout. Všichni se na mě tak neurčitě dívali, ale nikdo mě nic neřekl.

Po třech měsících jsem odjel z nemocnice do Hrabyně,je to u Ostravy a tam mě čekalo 8 měsíců rehabilitace. Na první vizitě si ke mně sedl primář a říká mě: „Nevím jak s tebou kdo dalece mluvil a co všechno ti řekli, ale tvoje zranění c 3-4 je tak vysoko, že zkusíme posazovat, protahovat a uvidí se.“ Ten den byl hrozný,………………žádné vyhlídky do budoucna, bezmoc, nic……….

Žil jsem v určité bublině, která mě byla vytvořena. Tížil mě pocit, že nemám svůj život ve svých rukách, přišel jsem si naprosto bezmocný, zbytečný – o mě beze mě, stále jsem se snažil najít odpověď na otázku PROČ? Proč se to stalo, proč zrovna mně, proč, proč, proč? Vlastně jsem se mentálně točil v bludném kruhu stále se opakujících myšlenek. Litoval jsem se a říkal si, že tohle jsem si opravdu nezasloužil, proč to Bůh dopustil?

Alespoň co já jsem zažil, tak se stránce psychiky a psychologické pomoci tenkrát nevěnovala pozornost.

Zpětně musím říci, že všechno mnou prožité je i popsáno psychology jako fáze, kterýma si téměř všichni po těžkých úrazech projdou.

Pokud by například sociální pracovník z místa rehabilitace mohl kontaktovat úřad práce v místě bydliště pacienta nebo ČSSZ či jinou instituci, co by dokázala nadále poskytovat pomoc, poradenství,dalo by se zapracovat na tom co dál.

Po příjezdu domů totiž člověk sedí v bytě, nemá chuť ani žít natož se nechat vytahovat z postele. Co tohle bude za život?

Proč vůbec píšu tento článek??:

Protože když čtu dnešní články v novinách nebo na webu o tom, jak jsou některé děti i dospělí z dnešní covidové situace otrávení, znudění, vyčerpaní, zdeptaní  a nevím co ještě, protože nemůžou do škol, kroužků, na tréninky a nemůžou dělat všechno, na co byli zvyklí. Dokonce jsem četl, že čtrnáctiletý školák řekl mamince, pokud by takový stav byl ještě rok, nemá zájem žít. Chápete to, aby takto mluvilo zdravé děcko?

Tak si vždycky řeknu „jsou přece zdraví“,  ta situace jednou skončí  a budou fungovat dál.

V této době mají zdraví lidé tu „vzácnou“ možnost si vyzkoušet jak se cítí člověk, který se vrátí domů z rehabilitace a teď sedí doma a jako „bonus“ navíc na invalidním vozíku, v pleně, necítí nohy, někdy ani ruce, necítí ani kdy potřebuje na velkou nebo na malou ……….